Ahoj přátelé,

minulý týden jsme využili neskutečně příznivé počasí a vyzobali do sbírky další dva čtyřtisícové klenoty Walliských Alp. Pro nás bohužel ty nejkrásnější a nejtěžší normálky, co nám po Matterhornu zbývali. Dent Blanche 4357 m a Weisshorn 4505 m.
V pondělí jsme jako jediný toho dne vystoupili na Dent Blanche. Sice ráno vyrazili dvě dvojky nabušených Frantíku, kteří nám odběhli neskutečným tempem hned v první skalnatá stěně a za námi se drželi dvě sympatické špagety. Francouzští kluci to vzdali asi v polovině cesty na skalnatém hřebenu, kvůli silnému větru a Italové zajódlovali, udělali rukou kříž a otočili to s nimi. Doklepli jsme to, sestoupili na chatu za sílícího větru a rapidně se horšícího počasí. Zase jednou z prdele klika. Pak přišel neskutečný, ale předvídaný Saigon, který skončil až ve dvě ráno. Chata se třásla větrem a sněhová krupice bušila na střechu. Vůbec jsem nezáviděl těm, co ráno v 5 vyráží.
V pět jsme vyráželi i my. Sestup 1700 m k autu, přejetí autem do Randy a znovu nahoru 1500 m na chatu Weisshornhütte 2932 m.
Ráno ve dvě hodiny nás vzbudil strašně pohodový a příjemný chatař Lucius(já jsem jej přejmenoval na Lucifera) – legenda této chaty od roku 1967, jak jsme vyčetli v knize na chatě. Za úplňku měsíce s oblohou plnou hvězd a padající kometou začali stoupat sedmihodinovou cestou na vrchol a za stejný čas zase sestoupili do chaty. Sestup byl pěkný opruz, hlavně ve spodní části kamenolomu. Chata bily narvaná, ale Lucifer nám snesl matrace a přidal deky s polštářkem. Fakt je to frajer.
Ráno tříhodinový sestup k autu a palba domů.