Výstup na Adamovu horu

Ať už se toto místo jmenuje Adam´ s Peak(místo, kde Adam poprvé stoupl na zem po vyhnání z ráje), Sri Pada (posvátná stopa) nebo Samanalakande (Motýlí hora, kam motýli přilétají zemřít), je Adam´s Peak nádherné a fascinující místo. Ne všichni věřící jsou přesvědčení, že veliká „stopa“ na vrcholku ve výšce 2224 m patří Adamovi – někteří tvrdí, že je to otisk Buddhovi nohy, či nohy svatého Tomáše, dávného indického apoštola, nebo dokonce stopa boha Šivy.
Ať už budete věřit kterékoliv legendě, skutečností zůstává, že toto je už po více než 1000 let poutní místo. Citat – průvodce Lonely Planet

A takto to probihalo:

Již pátý den šlapeme v úmorném vedru po rozpálené asfaltové cestě. I když jsme záhy opustily roviny kolem hlavního města Colomba a po klikaté a strmé cestě nastoupali do výšek vysočiny centrální Srí Lanky, stále se potýkáme pro nás středoevropany s nesnesitelným vedrem.
Pohodová cesta podél rýžových polí, záhy přechází v příkré stoupání. Na levostranný provoz jsme si navykli téměř okamžitě, ale s bezohlednou jízdou některých řidičů, zvláště řidičů nákladních aut a autobusů, máme stále problémy.
Jako na housenkové dráze. Nahoru, dolů, ale hlavně nahoru, takový je profil cesty. Oči jsou zality slanými kapkami potu, propocená trika jsou přilepena na těla a plíce jsou neustále testovány výfukovými spalinami předjíždějících automobilů.
Záchrana přichází ve formě proudu vody z hadice, kterou místní kropí rozpálenou silnici a na požádání kropí také naše těla. I když nejprve nechápali naše gesta, teď s úsměvem jim vlastním, ochotně provádí námi vyžádanou koupel.
Stěžovat si ovšem není na co. Projíždíme pohádkovou krajinou. Ať se podíváme kamkoli, všude dokola jsou čajové plantáže. Svěží zelená políčka v strmých svazích lemují naši cestu. Zastavujeme a fotíme trhačky čaje. Zapomenuty jsou ony vydřené kilometry stoupání. Propocená trika záhy osychají na tropickém slunci. Okousek dále se omýváme ve vodopádu Laksapana. Po osvěžující koupeli s výhledem na čajové plantáže, jsme opět připraveni poprat se s další porcí kilometrů ve stoupání.
Slunce je stále žhavější a stoupání ne a ne skončit.
Odbočka k městečku Dalhousie symbolizuje vítězství, ne ovšem konec dnešního putování.
Městečko Dalhousie je jedno ze dvou výchozích míst na posvátnou Adamovu horu. První, kdo nás v městečku vítá jsou drzé až oprsklé opice, usazené přímo u cesty, připravené vám něco ukrást.Nechápavým pohledem sledují můj zdvižený prostředníček, když se kolem nich mihneme.
Ve městě je živo a trochu rušno, jako na Matějské poušti. Na tržnici zakupujeme zeleninu a o kousek dál bokem cesty vaříme pozdní oběd a nasáváme zdejší poutní atmosféru.
Nadešel čas popojít. Naše kola zanecháváme v malém domku na úpatí hory u místních lidí.
S batohem plným pití, teplého oblečení, stanem, karimatkami a spacáky vyrážíme na cestu, vlastně výstup na vrchol hory Adam´s Peak .
Hodinky ukazují něco málo po 17 hodině místního času a my ukrajujeme první metry ze sedmikilometrového výstupu.
Z počátku je stoupání mírné. Procházíme vstupním obloukem, kolem dagoby japonsko – srílanského přátelství, kde nám starší mnich uvazuje na zápěstí šňůrku pro štěstí a přeje šťastnou cestu na vrchol. Záhy cesta přechází v nekonečné schodiště až do výšky 2224 m. Cestou na vrchol míjíme spoustu poutníků všech věkových kategorií a chvíli nás doprovází i pes. Zapomenuté jsou kilometry našlapané v příšerném vedru. Příjemně se ochlazuje a vítr osvěžuje naše tváře. Postupně odlehčujeme i zásoby vody. S přibývající výškou se zpětný pohled mění v pohled letecký. Klikaté schodiště a stále se zmenšující domečky pod námi jsou jakýmsi ukazatelem prošlé pouti.
Schody se vzpřímily téměř do vertikální polohy, což by mohlo naznačovat brzký konec stoupání.
Se setměním dorážíme na vrchol, kde vyhledáváme místo, stavíme stan a příjemně unavení usínáme.
Ráno se budíme před východem slunce po šesté hodině. Ochozy buddhistického chrámu jsou obsazeny davem lidí, zahaleným do dek a teplého oblečení, čekajících na východ slunce. Někteří se modlí již nyní, jiní vyčkávají s modlením až na východ slunce, který přichází před sedmou hodinou, prý aby nerušili Buddhovu snídani.
Jsme úplně okouzlení zdejší atmosférou a houpeme se na vlnách frekvence buddhistické melodie vycházející z chrámu. Ne však na dlouho, protože spěcháme na západní část hory, abychom mohli spatřit zajímavý úkaz: piéce de résistance. Údolí a roviny pod námi jsou zality mraky z mlhy stoupající od pobřeží Indického oceánu. Na takto vytvořené přírodní mléčné zrcadlo, slunce vrhá přesný stín vrcholové pyramidy probouzející se hory.
S přibývajícími paprsky a výškou slunce, takto vytvořený stín, ubíhá zpátky k vrcholu, až záhy úplně zmizí.
Zatím co se stín ztratil a na protější straně doznívají motlitby, my pomalu sestupujeme zpět do údolí po nekonečných schodech. Opět letecké pohledy, tentokráte přecházející v ranní panoramata. Ochlazená těla jsou postupně prohřívána sluncem. V ranní orosené trávě se nějaká pijavice zakousla Evě do nohy. Za pomocí místních se nám jí podařilo odlepit od nohy.
Po dvou hodinách sestupu jsme opět u našich kol.
Jsme pozvání na zdejší zelený čaj a po krátké debatě s příjemnými domorodci vyrážíme dále směrem do města světla Nuwara Eliya, jež leží v centru pěstování čaje ve výšce 1889 m. Než tam však dorazíme čeká nás ještě mnoho krásných pohledů, zážitků a střetnutí s příjemnými srílančany.

Zdenal