Madagaskar je ostrov, ležící poblíž jihovýchodního pobřeží kontinentální Afriky. 0d Afriky ho odděluje 400 km Mosambického průlivu, ale jeho flóra a fauna má s africkou jen málo společného.
Rostlinná společenstva na Madagaskaru jsou různorodá a to díky různé nadmořské výšce. V nejvyšších horách najdeme horské louky, níže tropické deštné pralesy, které čelí lidské těžbě a vypadá to, že brzy budou zcela zničeny. Místo původních opadavých lesů zde najdeme bambusové křoviny. Na jihozápadě, kde je extrémně suché podnebí, se nacházejí trnité buše nebo savany.
Kvůli dlouhé izolaci od okolních pevninských bloků se zde vyskytuje velké množství organismů, které jsou vázány pouze na tento ostrov. Jsou to například lemuři, kterých zde žije na 20 druhů. Jiné druhy zde však chybí, například dravé šelmy. Výjimkou je fosa madagaskarská.
Druhy, které na Madagaskaru přežily, označujeme za živoucí fosilie, všude jinde již dávno v nelítostné konkurenci podlehly mladším, modernějším, zde však nepoznaly žádnou konkurenci (zdroj www).
 
Video – Madagascar 2015
 
Kalendar – Madagascar
 
Poznat či projet tak velký a rozmanitý ostrov v průběhu třech týdnů je zcela nemožné. My jsme se rozhodli pro severní cestu podél východního pobřeží Indického oceánu s přejezdem přes vyprahlou savanu na západní pobřeží, s cílem v přístavu Antsinaraně, neboli Diegu Suarez.
Naše putování jsme započali v Toamasině, městečku na pobřeží Indického oceánu, kam jsme se z hlavního města Antananariva přesunuli taxíkem v den našeho příletu.
První kilometry i dny byly často doprovázený blahodárným tropickým deštěm, který osvěžoval naše tváře. Rýžová políčka, svěží tropická zeleň, usměvaví lidé, to byla kulisa našeho prvotního poznání ostrova. Cesta vedla po nevalném asfaltovém povrchu, dovolím si zdůraznit ještě jednou asfaltovém. Takhle jsme během dvou dnů dojeli až k deltě řeky do města Soanierana Ivango. K překonání vodní překážky, která nám stála v další cestě, jsme použili motorový trajekt. Na druhém břehu se nám zjevil nový svět. Změnila se krajina, skončila asfaltová cesta a začalo opravdu to pravé nefalšované dobrodružství.
Písečnou cestou, ale spíše necestou plnou kaluží. Tak vypadaly naše první kilometry. Překonali jsme ještě jeden vodní tok na motorovém člunu. A protože se blížil večer, rozprostřeli jsme stany v následující vesničce nedaleko od studny s pitnou vodou a šli jsme se uložit ke spánku před dalším dobrodružstvím.
Před námi bylo bezmála 100 kilometrů do městečka Mananara a po prvních metrech jsme propadali beznaději. Písečná cesta byla tvořená kolejemi vyjetými automobily v hlubokém písku. Jet šlo jen stezkou po okraji a časté bylo tlačení kol v hlubokém písku, či brodění v kalužích. Slunce pálilo a bylo nesnesitelné horko. Naši situaci jasně komentoval gestem běloch jedoucí v protisměru v offroadu. Poklepem ruky na čelo nám dával najevo, že jsme blázni.
Chvilkové zlepšení vždy přišlo při průjezdu osadami a chvíle odpočinku přišly při překonávání delt řek na dřevěných lodích dlabaných z jednoho kusu kmene a poháněných lidskou silou, tak zvaných pirog. Někdy jsme k překonání vodního toku použili mosty, které byly v katastrofálním stavu. K překonání některých bylo třeba dávky odvahy. Stávalo se, že některý z mostů byl v takovém rozkladu, že jsme se museli brodit.
Písečný povrch cest vystřídal kámen a hlína. Domorodci byli příjemní, děti na nás křičely a mávaly a všude voněl hřebíček, který místní obyvatelé v hojném počtu trhali a sušili na rohožích, rozložených podél cest. Jeho vůně se linula široko daleko a my jsme si připadali jako naložení ve svařeném víně.
Deště rozmočily hliněné cesty a my jsme vjeli do té červené mazlavé hmoty. Vzdalovali jsme se od moře a prudce jsme stoupali nahoru někam do pralesa plného stromů obsypaných hřebíčkem. Začalo pršet a my jsme s přibývajícími kapkami deště začali sjíždět po zabahněné skalnaté cestě zpět k oceánu a téměř za tmy jsme stavěli stany v romantické zátoce na břehu oceánu.
Bláhově jsme si mysleli, že nejhorší máme za sebou. Vykoupáni jsme se znovu vrhli do bahnité lázně rozježděné auty a motorkami. Společně s domorodci jsme se brodili do půl lýtek v bahně a kola tlačili s velkým úsilím. Úleva opět přicházela ve vesnicích. Pralesní porosty vystřídala rýžová políčka, na kterých pracovali domorodci. Někdy zněla i muzika a za svitu poledního slunce jsme konečně dorazili do městečka Mananara.
Trajekt nás převezl na druhý břeh řeky a nám začalo další dobrodružství po hliněných či písečných cestách se spoustou mostů, převozů, brodů a objížděk přes kraje delt řek. Kolem kvetly rozmanité květy tropické flóry a opět v každé vesnici voněl hřebíček. Kilometry přibývaly a my jsme se ocitli v přístavním městě Maroantsetra. Konečně jsme si mohli dobít baterie do fotoaparátů a mobilní telefony, protože za celou tu dobu písečného a bahnitého dobrodružství nebyla k dispozici elektřina. Po delší době jsme stan vyměnili za bungalov a najedli se v restauraci.
Po malém dobrodružství při shánění převozu lodí pro obeplutí poloostrova kolem Capu Masoala, (cesta skončila a dál byl jen prales), jsme se vydali na neméně dobrodružnou, původně osmihodinovou plavbu obchodní lodí, možná i pašeráckou, do vesničky Vinanivao, na druhé straně poloostrova. Když se setmělo a kolem se objevily korálové útesy, kapitán nařídil spustit kotvu. Bylo to moudré rozhodnutí. Absence navigačního systému, směrování jen podle navigátora na přídi lodě, zavánělo průšvihem. Strávili jsme nádhernou noc na moři při svitu měsíce pod oblohou plnou hvězd. Pokračovali jsme až s rozbřeskem.
Ranní ztroskotání na mělčině a následný transport nás i našich kol na menší lodi na břeh umocnilo dobrodružství předchozích hodin.
Jiná krajina, možná i povahou trochu jiní lidé, stále však příjemní a usměvaví. Jednostopá cesta bez aut. Kolem spousta zeleně. Palmy, banánovníky, papáje a jiné exotické rostliny. Vesnice opět provoněné hřebíčkem a všude mávající děti s výkřiky „Sali waza“(ahoj, vítej bělochu), což není nic urážlivého, jen zdvořilý pozdrav. Opět spousta převozů přes vodní hladiny řek či zchátralé mostky. Hrající si děti, kojící ženy, muži přepravující pytle s tovarem, ženy korzující s nákladem na hlavách, rybáři tahající sítě plné ryb, silní muži na pirogách s pádlem ve svalnatých rukách posunují přeplněná plavidla z jedné strany řeky na druhou, školáci v uniformách, ženy peroucí prádlo na březích řek, dřevěné domky se střechami z palmového listí, červené hliněné cesty, ztrácející se v zeleni pralesa či klikatící se někam za horizont. Jedním slovem pohádka.
Před městem Antalaha jsme po dlouhé době opět najeli na asfalt. V Sambavě jsme pak odbočili směrem k NP Marojejy. Po houpavé cestě nahoru a dolů a při vůni vanilky jsme dorazili až k branám národního parku. S průvodcem jsme vyrazili na dvoudenní trek parkem za bílími lemury. S trochu rozpačitými pocity jsme končili prohlídku deštného pralesa, lemury jsme sice viděli, ale určitě jsme od návštěvy čekali daleko více.
Za městem Vohémar jsme opět sjeli z asfaltové cesty a najeli do vyprahlé savany. Začalo další dobrodružství na 13° rovnoběžce. Cihlově červená cesta vlnící se přes oblé vrcholky vysočiny, lemována pichlavou zelení a prach zvířený občas projíždějícím automobilem v protisměru. Cesty byly v takovém stavu, že řidiči automobilů museli předvádět obrovskou zručnost, aby se poprali s jejími nástrahami. A tak paradoxně nás nikdo nepředjel, protože jejich cestovní rychlost byla 3 × pomalejší. Teplota vzduchu byla vražedná. Když ukazatel na cyklocomputeru ukazoval na slunci 50°C, museli jsme jej sundat, aby se neroztavil.
Bojovali jsme s nedostatkem vody. V občasných vesničkách bylo možno zakoupit balenou vodu, cocacolu, pivo a občerstvit se nějakým tropickým ovocem. Přefiltrovaná voda v butonech a v láhvích byla rázem teplá jako čaj a slunce stále pálilo. Večer se lidé stahovali ke studním s velkými barely, aby načerpali vodu, které bylo poskrovnu. A tak se také stalo, že studně vyschla a my jsme museli čekat nějakou tu hodinu, abychom se mohli umýt pod kapajícím kohoutkem. Jindy se ze studny vytahoval zároveň s vodou písek ze dna, jak byla nízká hladina vody. Přesto tu bylo spousta pozitiv, z kterých se mohl člověk těšit. Nad skromnými domky z bambusu a palmového listí visely v modré obloze kudrnaté mráčky. Sem tam se v té jednolité trnité zeleni objevil rozkvetlý strom s pastelovými zářivými barvami. Pro fotografy byly přitažlivé často se vyskytující dřevěné vozy spřažené se skotem s hrbem na hřbetě, zvaných zebu. Lidé korzovali mezi osadami. Ve vesnicích pak nabízeli rozmanité ovoce a hlavně mango. Hřebíček tu už nevoněl, ale muži i ženy měli plná ústa koky a neustále ji žvýkali. Holky skákaly přes nataženou gumu a kluci si hráli s auty vyrobenými ze dřeva, plastu či bambusu. Jen zaprášené kilometrovníky u cesty nám měřily, kolik nám zbývá do nejbližšího města s asfaltovou silnicí. Úžasné tu byly východy a západy slunce.
Poslední oblak prachu zvířený našimi koly se rozplynul a my jsme najeli na asfaltovou silnici. Netrvalo to však dlouho a po 7 km jsme sjeli a pokračovali zelení prosycenou trnitou krajinou pod vrcholky skalnatého vápencového masivu s ostrými jehlami (tsingy) národního parku Ankarana. Vedro bylo opět pekelné a občasné brodění přes koryta řek bylo příjemným osvěžením. Trnitá krajina nám přichystala nemilé překvapení. Každý jsme několikrát píchli kolo. Tomáš dokonce 5× po sobě. Z beznadějné psychické situace nás dostalo čarokrásné prostředí kolem jezera Lac Vert. Ostré vápencové útvary táhnoucí se široko daleko. Hluboko pod námi se rozprostíralo zelené jezero a nad horizontem zapadalo slunce. V hustém pralese hučely cikády. Jejich někdy ohromující hukot byl prokládán výkřiky papoušků.
Krásné bylo probouzet se do tropického rána a přes síť moskytiéry pozorovat skotačící lemuří rodinku v korunách stromů přímo nad námi. Ani opětovné ranní lepení kol nemohlo rozhodit naši o zážitky nasycenou mysl a zvláště, když nás čekala ještě spousta výhledů na zvrásněné vápencové útvary a strom obsypaný přezrálým mangem, které se válelo všude kolem. Ano přejedli jsme se.
Asfaltová etapa přes zvlněnou krajinu do přístavu Antsiranana, neboli Diego Suarez, byla epilogem za naším třítýdenním putováním. Cestou na písečné pláže u Rameny jsme konečně také zahlédli menší baobaby a sáhli si na ně.
To už nám zbývalo jen pár kilometrů na letiště a my jsme mohli zvolat „Veloma Madagaskar, veloma…“

ps. od staleho cestovatela a kamarata Zdenala a spol.