Než jsme odjížděli do Gruzie, nevěděli jsme o té zemi skoro nic.

Také jsme se nechtěli nechat ovlivnit žádným průvodcem, či cestopisem. Podvědomě jsme ale tušili, že tam žijí dobří lidé.
Naše představy se naplnily vrchovatě. Projeli jsme Gruzii na kole napříč z Tbilisi přes Tabatskurské hory, Meschetský hřeben do Batumi k Černému moři, dále do Svanetie malebné horské oblasti pod Kavkazem, podél abcházské hranice zpět k Černému moři a odtud vlakem do Tbilisi.

Ač to zprvu při projíždění hlavního města Tbilisi nevypadalo na srdečnost místních obyvatel, vzápětí se potvrdilo jen to, co nás provázelo po celou dobu pobytu.

Hned první večer jsme byli pozváni do gruzinské rodiny na přespání a samozřejmě ke gruzinskému stolu. Taková nabídka se neodmítá, to jsme ale ještě netušili, že tak tomu bude skoro každý den.

Gruzínská pohostinnost nezná meze. S tak velkou pohostinností jsme se snad ještě nikde na svých cestách nesetkali.
Jeden z gruzinských přátel, který nás hostil a zároveň ochraňoval na abcházské hranici, to charakterizoval asi takto: „My to prostě máme v krvi. Pro nás je host jako bůh. Ten, kdo by to nechtěl respektovat, toho my prostě zašlápneme.“
Když nás náhodou někde cestou přizvali ke stolu, ptali se nás, jak nás tam či onde pohostili. To jen proto, aby se ujistili, zda jim neudělali ostudu.

Prudkým stoupáním jsme nabrali výšku hned za branami hlavního města Tbilisi. Po obstojné asfaltové cestě, která se však po pár kilometrech změnila v rozbitou vozovku plnou výtluků, jsme pokračovali dále stále výš a výše. Když se cesta změnila v kamenné oraniště a nakonec hliněnou cestu, byli jsme v předhůří Tabatskurských hor.
Rozlehlé zelené pastviny, pokryty pestrobarevnými květy různých barev a vůní. Vzdálené strmé kopce, o jejíž sráze se rozbíjely mohutné kudrnaté mraky. Vrcholky kopců, tak zůstaly zahaleny v mléčném oparu, přes který pronikaly paprsky slunce. Stáda pasoucích se ovcí a skotu. To vše tvořilo kulisu, když jsme pokračovali po hliněné, původně kamenné cestě z dvanáctého století napříč Tabatskurskými horami. Po cestě, kterou nechala vybudovat carevna Tamara. Projíždějíc mezi stády krav, hnáni studeným větrem a zároveň prohříváni blahodárným sluncem. Z ohrožení útokem zuřivých kavkazských psů nás v poslední chvíli uchránil mladý ovčák. Zcela udýchán doběhl s vypětím všech sil a za pomoci kamenů odehnal zuřivou smečku dorážejících psů, která kolem nás utvořila kruh.
Nedbaje varování Gruzínců, abychom nezajížděli do armenských vesnic, jež byly rozloženy o kousek dále u jezera Tabatskuri, jsme je navštívili.
Liché se ukázalo ono varování, abychom se arménským vesnicím vyhnuli. Poznali jsme stejně dobré a srdečné lidi.

Cesta do skalnatého městečka Varzie
Opustili jsme hory a proti proudu řeky Kuri směřovali do skalního města Varzia. Jen jednou se nám při této cestě podařilo postavit stan. Za celou dobu putování po Gruzii, snad jen 4 ×. Všude, kde jsme se objevili, jsme byli pozvání na návštěvu, přátelské posezení, samozřejmě, jak jinak, než k prostřenému stolu.
Víno teklo proudem. Pilo se na Gruzii, Českou republiku, přátelství, ženy … a to vše do dna. Jeden horal chtěl na naši počest dokonce podřezat berana. Od svého úmyslu, ač nerad, upustil poté, co jsem mu řekl, že jsme vegetariáni. A tak se servírovalo všechno tradiční gruzinské jídlo. Chačapuli – placky zapečené se sýrem z kynutého pšeničného těsta, maconi – gruzinský jogurt, velice chutné sýry a spoustu zeleniny a ovoce.
Opět jsme překonávali hory. Téměř kolmým stoupáním po hliněné cestě podél strmých luk, na kterých sekáči sekali trávu. Projíždějíce horskou krajinou s malebnými osadami a lidmi, kteří chtěli vědět odkud jsme, kam jedeme a kde jsme byli. Protože téměř všichni znali rusky a my taky, tak si bylo o čem povídat. Ani v tak kouzelném prostředí s úžasnými scenériemi při západu slunce ve výšce 2025 m nás nenechali postavit stan.
Tak dlouho nás přemlouvali, ať jdeme spát k ním do stavení, až jsme neodolali a strávili noc v horním patře dřevěnice, letního obydlí u pohostinných pastevců.

Cesta k Černému moři.
Sedlo zůstalo za námi. Za námi zůstali též i rozbité cesty. Na zdejší poměry po celkem slušné asfaltové silnici jsme ukrajovali kilometr za kilometrem, až jsme stanuli na břehu Černého moře v městě Batumi. Koupání v moři, projížďka po městě a brouzdání po tržišti. Batumi žije hlavně večer a také večer je nejkrásnější. Spousta fontán, nasvětlené staré budovy, ulice plny lidu a aut. Lavečky podél moře jsou obsazeny do pozdních nočních hodin a hudba z diskoték se z reproduktorů line až do rána.

Návštěva Svanetie
Samostatnou kapitolou, pak byla Svanetie a její obyvatelé. Také před nimi nás varovali, že jsou divocí jako vlci, banditi, kteří nás oloupí. Stačí prý jeden zlý pohled a jsou schopni nás podřezat. U mnohých se stali Svanové terčem posměchu a často na ně vypráví vtipy.
Skutečnost je však jiná. Ano jsou to tvrdí lidé, horalé, kteří nebyli nikdy nikým podrobeni a zůstali svoji. Jsou však stejně pohostinní a vlídní jako Gruzíni. Obklopeni drsnou horskou přírodou se zasněženými kavkazskými vrcholy, kterým kraluje svou krásou a majestátností vrchol Ušba. Horami s dlouhými údolími proťatými divokými řekami a s množstvím narzanu – pramenů s minerální vodou. Jedinečná a nezaměnitelná je taky architektura kamenných bašt.
Ve svanském životě má všechno své pevné místo. Muži mají své povinnosti a ženy také. Muž oře, kosí, dělá těžkou práci a je ochráncem a oporou domu. Žena, ta má především rodinu, děti a domácnost.
Seděli jsme na zápraží domu u stolu a pozorovali tu čarovnou kulisu. Kamenné věže, za nimi strmě stoupaly zalesněné svahy, nad kterými se v dáli tyčily zasněžené vrcholy Kavkazu. Řeka temně hučela a nejúžasnější pohled byl na vrchol Ušby. Snad nejkrásnější vrchol na světě, jež vyvolává touhu po zdolání jeho vrcholu, ale zároveň budí obrovský respekt a pokoru.
Proto, že jsme hosté, byl stůl plný jídla a pití. Mýtus o zdivočelých lidech padl, vlastně nebylo, co by mělo padnout, protože my jsme na to stejně nevěřili. A tak jsme si v družném hovoru při sklence dobrého vína utvrzovali známou skutečnost, že Svanové jsou stejně štědří, jako Gruzínci.
Trochu smutní a s vírou, že se sem vrátíme jsme opustili Svanetii.

Sedíme v bufetu v městečku Zugdidi. Náhle se před námi objevily dva vrchovaté stakany vodky. Prý na zdraví našeho kamaráda Svana, který spadl ze šesté etáže, čili z pátého patra. Poté vstal a aniž by vyhledal ošetření, odbelhal se po svých a teď tu sedí s námi. Pijeme na jeho zdraví a dlouhá léta života .
Prázdné sklenice zůstaly na stole. Svan se zvedl, nasedl do maršrutky (dodávky rozvážející lidi) a odjel do městečka Mestie v Svanetii, odkud jsme se právě vrátili.

U abcházké hranice.
Podél abcházské hranice jedeme k moři. Stan nelze postavit jen tak volně, protože prý je tu válka. Postavit stan? „Vy jste se zbláznili“! Důrazně nás varuje policista v civilu. Museli jsme jej postavit až na dvoře policejní stanice v Darčeli. I koupání v řece proběhlo s ochranou policie.
S přehnanou péči jsme byli druhý den předáni místní pohraniční posádce v Anaklii na břehu Černého moře, aby nás ochraňovala před nebezpečím.
Pod gruzínskou vlajkou jsme s nimi neskutečně chlastali vodku na malém ostrově, který nazvali ostrovem Svobody. Střeženi ruskými vojsky – „mirovotvorčeskimi silami“, pluli jsme na loďce pod jasnou noční oblohou plnou hvězd. Loučení bylo velice těžké. Byla to srdeční záležitost a možná i nějaká ta slza ukápla.

Prostě Gruzie je hlavně o lidech. O lidech s velkým srdcem a neskutečnou pohostinností. O lidech, kterým je vlastní hostit hosty a zvláště jsou-li „inostranci“. O lidech, kteří mají rádi dobré víno a pijí domácí alkohol čaču. Lidech, jejichž stůl není nikdy prázdný.
Nezmění na tom nic, ani to, že nám poslední den pobytu v Tbilisi před centrálním vlakovým nádražím ukradli oba mobily z přední brašničky na kole. Byla to spíše naše hloupost a ostatní Gruzíni se za to moc styděli.
Nebylo ale za co, protože dnes víme, že prostí lidé mají velké srdce a čistou duši.
A taková je Gruzie.

zdenál