Jeden zkorumpovaný fízl nemůže změnit pohled na celou zemi.

Prošli jsme Fanské hory a fakt nádhera. Projeli jsme část Tadžikistánu, kde jsme byli v úzkém kontaktu s domorodci a mohu říci, že ta země na mě udělala veliký dojem.
Lidé jsou zde strašně příjemní, ochotní a vstřícní. Člověk se musí umět povznést nad některými hygienickými standardy a oprostit se od evropské dochvilnosti a pak je to pohádka z Perské říše.
Je třeba se umět nebát při jízdě v autobuse nad hlubokými srázy s úchvatnými pohledy na zakalenou divokou vodu, jejichž dravý proud tekoucí přímo z ledovce pohltí v mžiku vše, co by opustilo prostor vyhrazený pro automobily. Cestu plnou divokých zatáček bez svodidel a pevných okrajů.
I na ovci cestující v přeplněném autobuse je nutno pohlížet, jako na zcela běžnou záležitost a pak je i možné v klidu pokecat s místními lidmi „ po rusky“ v době, kdy tři hodiny čekáte na to, až otevřou cestu, která je uzavřena, protože na ní celý den pracuji za hrst rýže Kytaici – Číňané, ostatně i v noci, ale to už za plného provozu.
Když se konečně dáte do pohybu a na cestu vám hraje pravá tadžická muzika s volume posunutým na doraz doprava je magie toho opojení tak silná, že nohy sami začnou podupávat a zjistíte že sem tam i tou řepou kývnete.
To, že vás zdejší muslimové nechají přespat a pohostí lipjoškou (místní chleba), kefírem a možná i plovem, což je rýže uvařená s cibulí a mrkví (tradiční místní pokrm) je zde také samozřejmé a nic neobvyklého.
Je dobré a slušné poděkovat, ale celkem marné vysvětlovat, že přespíte pod svým spacákem, aby si nedělali starosti. Prostě na pět minut opustíte místnost a nocleh je připraven.
Jsou to všechno tak silné zážitky, že vám váš postoj na tuhle malebnou, ale chudou a horami posetou zemi nemůže pár zkorumpovaných fízlů změnit. Je třeba si říci, že těch pár blbců se najde v každé zemi. Naštěstí je jich vždy jen pár a ti nemohou reprezentovat mentalitu národa.

Odbavovací hala v hlavním městě Dušanbe připomíná spíše prostory zaplivaného vlakového nádraží v Mostě, než mezinárodní odbavovací terminál.
Náš odlet původně stanovený na 2.10 hodin místního času se posouvá na neurčito. Prostě letadlo z Moskvy ještě nedoletělo, proto je třeba vyděržať. V poloze ležícího střelce na karimámě v podlaží haly se spí celkem dobře, ale nejistota v podobě konkrétního času odletu nedovolí zabrat naplno.
Konečně odbavení. Čím to, že máme to privilegium jít přednostně dopředu? Ptám se sám sebe, leč v zápětí se mi dostává odpověďi. Plechová mašina polyká naše objemné batohy a na obrazovce před obtloustlou praporčicí se objevují vnitřnosti našich zavazadel.
Jsme pozváni ke stolu. Je nám jasné, že na kávu to asi nebude a s tímhle tím nesympatickým ksichtem v uniformě si o pěkných tadžických holkách taky těžko pokecáme.
Nejdříve ho zajímá, kolik že máme dolarů a v zápětí nás nechává rozbalit strečovou folií omotané batohy připravené k odbavení. Evidentně ho nezajímá obsah, ale čeká na to, kdy se zeptáme: Tak kolik?
Jenomže mimo pár titulů odvozených od vybraného slova jebat a jemu příbuzné se od nás ničeho jiného nedočkavá.
S nafouklou držkou rezignuje a posílá nás dále.
Kdo by si myslel, že máme vyhráno, tak by se mýlil. Přebírá si nás podobný osel a ten chce po nás zaplatit nadváhu. Rozumíte tomu? Na šesti zavazadlech, což je 123,5 kg chtěl doplatit nadváhu 3,5 kg při zpožděním odletu pěti hodin. Směšné.
Nejprve chce postavit na váhu i příručáky, jenomže nám nedokáže ukázat v psaném textu, kde je napsáno, že váha zavazadla je včetně příručního. Na můj požadavek, ať zavolá ředitele letiště, je líný zvednout telefon a zavolat jej.
Nakonec ho ubijí jeho lenost. Nejprve ohrňuje nos nad sumou v jedno dolarovkách a posílá nás je směnit, když se ohrazujeme, že budeme chtít každý vypsat potvrzení, tak nás jednoduše posílá do „prdele“, vlastně do Moskvy.

Říká se, že Rusko nikdy nezklame. Jako předkrm, hned po příletu do Moskvy dostáváme dvouhodinovou mačkanici v davu přilétnuvších cestujících z různých koutů asijského Ruska.
Před buňkami s imigračními úředníky je nával. Abychom se nenudili, a my se nenudíme zpříjemňuje nám uniformovaná ochranka ráznými povely a vydatným pojebem asiatů, čas zbývající do úplného posrání. Jakmile někdo přešlápne půlkou chodidla přes červenou čáru, tvořící zónu, tak se ozve řev. Nejvíce bodů ovšem získává praporčice Jelena, která si údery do stolku vynucuje krok zpět, jinak že nebude ordinovat.
Co na plat, že po odbavení je všude kolem plno nádherných a pěkně opálených Rusek vracejících se z dovolené, když každá je namyšlená a se stejně studeným čumákem, jako všude kolem na informacích, v bufetu, směnárně i na odbavovacích místech. Prostě všude.
Nasrání z povinností.
Jenomže nás už čekají usměvavé letušky od NIKIHO a jiní úředníci evropského kalibru, kteří nám dávají pocítit, že jsme zpět doma. V srdci však zůstává nostalgie z předchozích prožitků a v uších ještě doznívá: „salám aleikum“.

Zdenál